2. měsíc

28.07.2020

Začátek druhého měsíce teprve začal seznamováním Danečka se svým vlastním domovem a jeho rodinou. Tatínek se dočkal otcovské dovolené, kterou si schovával na dobu, kdy budeme s Danečkem doma a rodina nedočkavě toužila se na nový přírůstek do rodiny podívat. Pokojíček byl skoro jako muzeum, kde se na exponát smělo pouze z dálky potichu dívat. Otevírací dobu mělo dokonce ještě před převozem exponátu, aby mohli zájemci samozřejmě obdivovat připravovanou místnost. Tento měsíc se od malého miminka skoro nic neočekává, kromě základních potřeb, které tělo miminka obstarává skoro samo. Byl to tedy měsíc, který bych přirovnala k úplně stejnému prvnímu měsíci, jako u každého jiného zdravého miminka, i když bohužel toho více plačtivého miminka. Mateřské mléko se mi pomalu ztrácelo, až to přišlo do takové fáze, že byl Daneček plně na umělé výživě. Přestože Danielkovi naskočil sací reflex, kojení mi už nikdo neukázal a zbytečky mateřského mléka míval předem odsáté a podávané z lahvičky. Už v Podolí dostával na vyzkoušenou Nutrilon nenatal 0, právě kvůli nedostatku odsátého mléka na jeho dávku. Pokračovali jsme tedy Nutrilonem nenatal 1, který se dává po propuštění z porodnice. To už Daneček nabral na váhu 2350g a jeho přírůstky rovnoměrně rostly. 

Najednou jsem si musela zvykat na své vlastní vybavení pro miminko a často mi bylo na obtíž, co jsme si to vlastně pořídili za věci. Hlavním cílem ale pro nás bylo, obstarat si rehabilitace v místě bydliště a samozřejmě neurologa. Neurolog nám dal žádanku a kontakt na rehabilitace, které nám doporučuje na poliklinice a naučil nás klubíčkování. Byli jsme celkem spokojeni, co také zatím jiného čekat, je to stále malé miminko, které se vlastně ještě nemělo narodit a stále mělo být v bříšku. 

Konečně jsme chodili s kočárkem na procházky a sousedé se s námi dávali do řeči. Pomalu každý, kdo se s námi o tom bavil, nám řekl skoro tu samou větu: "Nám se to také stalo, a koukněte jaký je to velký kluk", nebo: "On to nabere nebojte". Neznajíc konkrétní situaci našeho porodu se všichni oháněli váhou Danielka, že to všechno přece dožene. Jenže to nás tak moc netrápilo. Byl přece jen mírně nedonošený a naše obavy byly naprosto jiné než váhové přírůstky. Bylo to pro mě těžké takové věty poslouchat a rozhodně jsem neměla pocit, že by ta jejich situace byla stejná. Nic není přece stejné jako to měl soused od vedle, natož každý druhý, kterého potkám. V tu chvíli nemá ani člověk sílu každému vysvětlovat, že váha je to poslední, co u Danečka zrovna pokládáme za problém. 

I tak jsme se stále chlácholili, že to bude v pořádku a není se čeho bát. Věděli jsme, že vše bude náročnější, ale říkali jsme si, že to zvládneme. Navíc nám bylo často vysvětlováno, že mozek je zázračný orgán a dokáže si s plno problémy poradit, že je samoléčitelný. Možná je to první fáze toho se s tím vším vyrovnat a věřím, že si tím prošla každá maminka, která je v podobné situaci. Přicházely různé rady, jak utěšit plačící miminko a jako mávnutím proutku se z plačícího miminka na videokurzech stali spící miláčci. Do určité míry to naštěstí zabíralo i u nás, ale stále to bylo jako na houpačce a už v tomhle věku jsme řešili zaklánění hlavičky. 

Připadalo mi, že nějak moc brzo Daniel zvedá hlavičku a už to skoro vypadalo, že pase koníky. Na pohled sice zázračný um, ale ve finále komplikace vedoucí právě k hypertonii. Když jsem se ale některého lékaře nebo sestry zeptala, kdy vlastně mají zvedat hlavičku, že mi to připadá na něj moc brzo, tak mi jen odpověděli, že nemám sledovat tabulky. Což je sice pravda, ale stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že něco podobného, bych neměla pokládat za úspěch a podporovat. Postupem času jsme měli problém Danečka ukládat na bok a už vůbec né tak, aby byl v klubíčku. 

Volný čas jsem kromě odpočinku také trávila hledáním informací, jak se postarat o miminko a doufala jsem, že najdu radu, která nám pomůže. Setkávala jsem se s názory, že bych knížky neměla číst a řídit se mateřským instinktem. Tuhle radu jsem upřímně nenáviděla a dostávala mě do větších depresí, že asi žádný mateřský instinkt nemám.

Přejít na další článek