3. měsíc

28.08.2020

Ve třetím měsíci (2 korigovaný) se toho vlastně ve vývoji mnohé událo. Dávalo nám to pocit, že se vyvíjí správným směrem a DMO nemá šanci. Přestože byl více plačtivý a hypertonie stále přetrvávala i s občasnými sekavými cuky, vše se zdálo tak jak by to mělo být. Mírné opoždění jsme očekávali spíše z toho důvodu, že byl 6 týdnů nedonošený, a tak byl pro nás hlavní korigovaný věk Danielka. Chodili jsme na Vojtovu metodu, kde se rehabilitační snažila pomocí reflexní terapie dostat Danečka do konkrétní polohy. Cvičení samo o sobě nebylo nic moc a Daneček se hodně vztekal, vzpíral se a pral se s paní jako šestiměsíční svalovec. Říkala jsem si, že když to pořádně nejde ani té rehabilitační, tak jak to potom má jít mě? Bylo mi nepříjemné s ním cvičit, pokaždé ho svlékat a vlastně pořádně nevědět co má být výsledkem. Pravdou je, že jsem to čas od času nedodržovala a byla ráda, když spal, nebo byl v klidu v bdělém stavu. V podstatě náš den vypadal spíš tak, že buď spal, nebo brečel a čas od času sebou škubnul.


Tento měsíc jsme navštívili plánovanou rizikovou poradnu v Praze. Paní doktorka byla moc příjemná a v mnoha věcech nám velmi dobře poradila. Znovu nám ukázala polohování do klubíčka a na tygříka, tak jak by to mělo být správně a tím i způsob, jak Danielka uklidnit. Řekla nám, že je Daniel extrémně lekavý a je potřeba k němu přistupovat obzvlášť pomalu a klidně. Takových těch klidných bdělých situací totiž bylo minimálně. 

Nabudilo mě to určitou energií a druhý den jsem byla odhodlaná vytvořit Danečkovi natolik příjemné prostředí, aby neplakal a mohl se rozvíjet. Z dek jsem vytvořila hnízdečko, pustila relaxační hudbu a dle knížky "Mámou hravě" jsem zkoušela zacvičit nožičkami. Daniel byl stále v napětí a nenechal si s nožičkami nic udělat. Vždy když jsem se radovala, že mi nožičky povolil, jsem si v okamžiku všimla, že vlastně jen na pár vteřin usnul. Snaha se ale vyplatila jinde. Půl hodiny jsem se snažila povolit mu nožičky ze svalového napětí a v momentě, kdy se najednou uklidnil a s klidem se díval okolo sebe, jsem vzala opatrně do ruky výraznou plastovou hračku a kroužila nad ním. Najednou se na hračku zadíval a začátečnicky se se zaujetím za hračkou otáčel. To byl v tu chvíli pro mě neuvěřitelný moment, který ve mě vzbudil velký naděje.

Knížku "Mámou hravě" jsem si přála po Danečkovo narození, kdy jsem netušila, co nás čeká a doufala jsem, že v ní najdu užitečné rady na různou aktivitu s miminkem a rozvíjela tak jeho dovednosti. Manžel mi ji pořídil k narozeninám, které jsem měla na konci července a už jsem si některé hry pročítala. Samozřejmostí bylo, že věk na danou aktivitu zcela neodpovídal k naší situaci. Myslela jsem si, že bude stačit pouze Danečka stimulovat k větší mozkový aktivitě a bude vymalováno. Jistěže to byla naivní představa, ale to, že mi reagoval pár vteřin na hračku mi naivitu jen podpořilo. 

Několikrát jsme podobný trénink opakovali, nožičky mi čím dál více uvolňoval, klidných bdělých chvil přibývalo, ale přestože jich i tak bylo málo, hřálo mě u srdce, že je Daneček stále spokojenější. Jen mi vrtalo hlavou, proč víc pomáhá prosté procvičování nožiček než vojtova metoda. Popravdě mi vojtova metoda spíš připadala, že jeho stav udržuje v rovině, než aby ho to někam samo o sobě posouvalo. 

Čekala nás kontrola na dětské ortopedii v Lounech. Doufala jsem, že nebudeme muset dlouho čekat a půjdeme brzo na řadu. Daniel naštěstí spinkal v autosedačce, a tak jsem byla klidná, že by mohlo čekání proběhnout hladce. Na stránkách ordinace nebylo označeno přesné místo na mapě, a tak jsem při hledání narazila na další maminku, která hledala stejně jako já. Společně jsme ordinaci našli a po schodech o patro výš jsem narazila na další kupu maminek s malinkými ratolestmi. Nebyla jsem na to připravená a bouřily se mi emoce. Dany se právě probudil a ihned jsem ho vzala do náruče. Srdce mi bilo o závod, měla jsem slzy na krajíčku a klepala jsem se snad úplně celá, aby se Dany nedostal do svých křečí. Všude kolem byla miminka veselá, plačící, jen tak koukající i snažící se zabavit svými fascinujícími končetinami. Využila jsem první příležitosti volné poloviny přebalovacího pultu a položila Danečka na záda. Věděla jsem, že když budu cvičit s nožičkami, vydržíme vypadat, jako všichni ostatní kojenci v místnosti. Při úspěšném čekání a aklimatizování mezi všemi dětmi jsem zaslechla rozhovor hloučku maminek za mnou. Povídali si o předčasně narozeném miminku, které držela jedna z maminek a o Vojtovo metodě, které se novopečená maminka bála poprvé cvičit. Chtěla jsem se zapojit do tématu, ale samou trémou jsem zřejmě nebyla slyšet, a tak jsem se stáhla o krok zpět. Přišli jsme na řadu k vyšetření a vstoupili do stále otevřené ordinace, kde prohlídky běžely jako na běžícím pásu. Vždy ležely vedle sebe dvě miminka, aby byl následující pacient hned připraven. Za mnou byla připravená právě ta maminka z hloučku s předčasně narozeným miminkem. Vybalila jsem tam celou naši diagnózu a heslovitě odpovídala na otázky ohledně porodu. Doktor provedl ultrazvuk a při prohlídce kyčlí se vyptával, zda cvičíme Vojtovu metodu a jak často. Kromě zvýšeného napětí byl ultrazvuk v pořádku a mohli jsme jít. Při odchodu už jsem pak jen viděla vykulený výraz maminky připravené po nás. 

Doma jsem se Danečka snažila pokládat do různě vytvořeného hnízdečka, aby měl pocit bezpečí. Zrovna jsem šla věšet prádlo, a protože bylo ticho, myslela jsem si, že Daneček spí. Pro jistotu jsem hnízdečko s Danečkem zkontrolovala pohledem a chvíli přemýšlela, čeho jsem právě svědkem. Najednou tam ležel, rozhlížel se okolo sebe a vypadal nezvykle spokojeně. Všeho jsem nechala, pomalu si přisedla a popadla hračku ve tvaru dutého balónku z plastových plástev. Držela jsem hračku před ním, klidným hlasem na něj mluvila a snažila se z něj dostat nějakou reakci. Čas od času sebou trochu škubnul, ale na to jsme byli zvyklí již od porodu. Vše jsem pohotově zaznamenávala na telefon. Nechci hned říct, že měl najednou cílené pohyby, ale to, že vydržel půl hodiny se rozhlížet a aktivně se věnovat tomu co se před ním děje, byl milník, na který se rozhodně nezapomíná! 

Přejít na další článek