7. měsíc

28.12.2020

V péči o miminko jsou chvíle, které vynahradí veškerou starost a nevyspání od chvíle narození svého miminka. Jsou to chvíle, které si každá maminka užívá, pamatuje si každé první momenty a o to více, pokud je dítě prvorozené a vše je nové, zatím neprožité. Přestože mi tyto chvíle často nebyly dopřány, postupem času se Daniel začal čím dál více uvolňovat ze svého napětí a své nožky konečně krčil do M přitisknutý k mému břichu. Ruce měl skrčené a hlavičku si pokládal k mé hrudi. Užívala jsem si tohle jeho uvolnění a pozorovaly jsme se oba v zrcadle. Hřálo mě u srdce, jak se ke mně tiskne a zároveň vzpomínala na doby, kdy se napětím rukama odtahoval a silně natahoval nohy, né a né je skrčit. Najednou mi tyto chvíle dokázal dát a vrátit starost láskou. 

Říká se, že lásku ke svému dítěti si musí člověk vypěstovat a není vrozená. Kojení je jedno z prvních vazeb, které mnoho maminek nepozná a svou lásku k dítěti si v prvních dnech pěstuje výhradně mazlením a později hraním. Hraní bylo jedno velké téma a tím, že Dany na mé hraní neodpovídal obličejovou mimikou, neměla jsem přirozenou touhu v hraní častokrát pokračovat. Měla jsem vždy pocit, že je to zbytečné a nedokázala jsem intuitivně pokračovat v zábavě, na kterou se mi nevracela odpověď. Po dlouhém čekání v řádu měsíců, se k nám dostavila pracovnice z rané péče. Kvůli epidemiologické situaci jsme si udržovali odstup a tak jsem z celého setkání měla pocit, že tím přicházíme o to pravé seznámení mezi pracovnicí a dítětem, které by bylo jindy běžné. Hned první věc, která mě na pracovnici zaujala, bylo, když se při svém výkladu na moment obrátila pozornost na Daniela a při tématu pozorování rybiček jako stimulace zraku, zopakovala výrazněji Danielovi RY-BI-ČKY a vlnovkou znázornila slovo dětskou znakovou řečí. Je to vlastně pomoc s komunikací se svým dítětem předtím, než dokáže mluvit. Tento způsob komunikace je fascinující a pokud se ji naučím, určitě ji použiji nejen u Danečka. 

Proč ale stále nevidíme u Danečka úsměv? Svěřila jsem se s problémem si s Danielem intuitivně hrát a ztrácím motivaci. Pracovnice nás povzbudila, že je také velmi pravděpodobné, že Daniel pouze neumí úsměv ukázat. Mnoho dětí s DMO zpočátku nedokáže ovládat mimiku, a to nás nesmí odradit od snahy. Řekla nám, že se určitě směje uvnitř a je pouze důležité rozpoznat jemné signály, které nám dají najevo jeho zájem. Musím se tedy polepšit v říkadlech a sama sobě si pořád říkat, že to smysl má a co nejdéle si udržet motivaci Danielka pobavit. 

Asi nejvíc vyčerpávající je, že vyžaduje Daniel stoprocentní pozornost, a to, i když ho položím pod hrazdičku s hračkami. Chytání hraček se mu stále nedaří, jeho jemná motorika se za celou dobu vůbec nezlepšila a při vložení hračky do ruky, se mu nastartuje uchopovací reflex, který mu měl už dávno vymizet. Díky uchopovacímu reflexu, Daniel nedokáže hračku adekvátně poznat, a tím si ani nezlepší svou jemnou motoriku. Ani hrubá motorika na tom není zrovna skvěle. Stále ho musíme přidržovat za pánev v poloze na bříšku, aby se nepřekulil nestabilitou zpět na záda. Čím nás ale překvapuje, je jeho touha se hýbat a snaží se vší silou plazit po podložce. Někdy mi připadá, že je na tom levá ruka mnohem lépe, než ta pravá a jeho snaha se plazit dopředu, končí otáčením po směru hodinových ručiček, a to pouze tehdy, když ho přidržuju. Je to trochu děsivý pohled s příměsí radosti.

Stále odkládám přečíst si letáček k léku proti epilepsii, který Danielovi dáváme, dle doporučení z doby, kdy jsme byli hospitalizovaný, kvůli křečím. Potřebné informace o užívání a případném zapomenutí podání léku jsme byli obeznámeni neurologem a to bylo prozatím dostačující. Souvislost mezi užíváním léku a Danečkovo škubíky zatím neznám z pohledu neurologa. Z mého úhlu pohledu a pozorování, si pouze myslím, že jsou způsobeny právě užíváním Phenaemalettenu. Krátké škubíky se změnily na asi 4 vteřinové škubání, přibližně 15x za den. Je pouze otázka, zda jsou to právě epileptické záchvaty, nebo pouze myoklony. Nechtěla jsem si vsugerovávat vedlejší účinky napsané v příbalovém letáku a ovlivnit tak vypozorované domněnky a prý je tato má domněnka, že jsou škuby způsobeny právě užíváním léku, mezi vedlejšími účinky. Stále myslím na to, že si leták musím přečíst, ale ostudně to stále odkládám. Stav se mi podařilo natočit a poslala jsem tedy k posouzení neurologovi do Prahy. Zatím bez odpovědi.

Konečně jsou tu naše první Vánoce jako rodina. Tolik jsem se těšila na vůni smrčku a mou oblíbenou pohádku Dařbuján a Pandrhola. Naše kočka Bonnie vyjeveně sledovala co se u nás děje a Daniel si pověsil první ozdobu na Vánočním stromečku, než se odebral k odpolednímu spánku. V naší rodině jsme měli zvyk, že se zdobí stromeček až 24. prosince dopoledne společně s dětmi. Tuto tradici jsem milovala a ráda bych ji dodržovala nadále. Letos by na celé zdobení Dany nevydržel být vzhůru, tak snad příští rok. Celý den byl tak hektický, že jsme byli rádi, že je čas na rozbalování dárků. Je tedy pravda, že jsem čekala větší zájem ze strany Danečka, ale myslím, že jsem měla pouze přehnané očekávání. Po rozbalení pár nových chrastítek a kačenek do vody jsem ještě položila Danečka na bříško a společně jsme sledovali plovoucí skořápky s hořícími svíčkami. Nejhezčím dárkem pod stromeček bylo malé překvapení, které pro nás měla Bonnie. Jen pár dní před Vánoci se totiž potvrdilo, že čeká koťátka. Už nás jen čekala večerní rutina a po uspání Danečka, jsme zaslouženě odpočívali u nové pohádky.


Vánoční video

Celá rodina Vám přeje šťastný Nový rok! 

Přejít na další článek