NOVÝ ŽIVOT

28.05.2020

Mé těhotenství bylo bezproblémové i když považováno již od začátku za rizikové. Kontroly byly vždy v pořádku, nebo mi to bylo tak alespoň řečeno. Jediné, co považuji za mírnou komplikaci byla aktuální situace s covid-19 a právě kvůli karanténě mého lékaře jsem neabsolvovala tak často prohlídky jako dříve. Jako prvorodička, jsem také nevěděla, jak by měly prohlídky vypadat a co vše by měli lékaři kontrolovat a na co si případně dát pozor. Měla jsem termín porodu 8. července a nástup na mateřskou dovolenou 27. května. Pracovala jsem na home office, abych si udržela pracovní kontakt a dokončila některé projekty. Den nástupu na mateřskou jsem zaklapla svůj firemní notebook, a protože měl náš budoucí novopečený tatínek narozeniny, tak jako každý rok, co spolu žijeme, jsem začala chystat tak moc chtěný krtkův dort. Těšila jsem se, že se začnu připravovat na miminko a konečně si užívat těhotenství a slunné dny, než se nám miminko narodí. Druhý den jsme čekali návštěvu, a tak jsem trávila den úklidem. To jsem ještě netušila, co nás ten den čekalo. Asi kolem třetí hodiny se manžel vrátil z práce a já odpočívala s mírně bolavým břichem a zády. Říkala jsem si, že to možná budou poslíčci, ale bylo mi divné, že je bolest stálá, a tak jsem to přičítala jakémusi fyzickému přetížení a únavě. Jenže bolest se začala stupňovat, to už jsem rychle urgovala manžela, ať mi dopřipraví napůl sbalenou tašku do porodnice. Mezitím jsem už dala vědět kamarádům, že se návštěva odkládá, a že vyrážíme do porodnice. 

Asi před 2 týdny jsme ve stejné porodnici absolvovali předporodní kurz, a tak jsme to brali i jako takový tréning, jak rychle nám bude trvat cesta. Trvala asi 15 minut bez většího pospíchání, a tak jsme i v tento den neváhali vyrazit po vlastní ose, když šlo pouze o bolesti. Už tak jsem měla z nemocnic zkušenosti, že jsem vypadala většinou jako hypochondr. Měli jsme cestu nastudovanou a věděli jsme i o nové objížďce, která ale byla velice rychlá a nekomplikovala dopravu. Tak to i bylo a lehkou objížďku jsme projeli bez problému a většího zdržení. Jenže přišla jiná komplikace a já jsem ucítila, jako kdyby mi praskla voda. Po chvilce znovu, ale s rozdílem, že to byl proud krve. To už manžel přišlápl plynový pedál víc k zemi a modlili jsme se, abychom nepřijeli pozdě. Co jsme ale opravdu nečekali, že narazíme na kyvadlovou dopravu se semafory, které komplikovaly výrazně dopravu již před půl rokem na úplně stejném místě. V tu chvíli jsem vytáhla telefon z kabelky a zavolali jsme do konkrétní porodnice, co máme dělat a sdělili aktuální situaci, dopravní i zdravotní. Ti nám velice klidně odpověděli, že máme tedy dorazit, že počkají u vchodu. Dobrá tedy, říkali jsme si, že bychom se také nemuseli se sanitkou najít a byli jsme odhodlaní cestu po svých dokončit. V takových chvílích člověk nedokáže odhadnout, co je v danou chvíli nejlepší, a tak jsme spoléhali na radu z porodnice, která má o těchto situacích větší přehled než naše úplně první zkušenosti s tím, co se nám právě děje. Konečně jsme projeli těch 5 metrů, kvůli kterým částečně uzavřeli silnici a jeli dál. Už jsme byli pod nemocnicí a jako naschvál byla rozkopaná a úplně uzavřená silnice vedoucí přímo k bráně nemocnice. Rychle jsem navigovala manžela ještě jinou cestou a uklidňovala ho, abychom si nezpůsobili ještě dopravní nehodu. Konečně jsme dorazili před vchod porodnice, kde na nás opravdu nikdo nečekal. Vešli jsme dovnitř a uklízečka, která vytírala na nás koukala vyjukaně. Optala jsem se ji, kde je porodnice a ta nám odpověděla, že je po schodech nahoru o patro výš. Vyšla jsem ještě v tomto stavu schody a jen náhodou zrovna procházela sestra, která nám otevřela dveře na oddělení. Dívali se na mě s takovým klidem. Oznámila jsem jim, že jsem ve 34 týdnu těhotenství a s mírným předklonem jsem si podpírala rukou břicho. Druhá sestra se na mě podívala a vyděšeně řekla té druhé: "Ale paní krvácí opravdu hodně!" v Ten moment se teprve začalo vše hýbat, a během chvíle jsem ležela na porodním sále s obrovskými stálými bolestmi a modlila se, ať už je vše zamnou. Pořád jsem si ještě myslela, že budu rodit přirozeně. Najednou se mě sestra ptala, jestli jsem již byla pod narkózou a v tu chvíli mi teprve došlo, že se chystají mě uspat na císařský řez. Asi se mi trochu ulevilo. Anestezii jako takovou jsem měla za sebou již 3x. 

Probudila jsem se po tom všem na pokoji a s těží viděla na svého manžela. Podala jsem mu ruku, aby věděl, že ho vnímám. Víc si ale už z toho dne nepamatuji. Co se tedy stalo? Proč se to stalo? Jak je to možné, že se to nedalo předvídat? Odpověď jsem dostala pouze na první otázku - abrupce placenty. Proč se to stalo nikdo neví a stále nevím, zda se to vůbec dá předvídat. Následovalo zotavování po císařském řezu a manžel mi vysvětlil informace o našem malém Danielkovi. Narodil se bez známek života s APGAR score 0-1-1 v 16:44 a vážil 1800g. Protože mám v paměti, že jsme dorazili do porodnice okolo 16 hodiny, nezdál se mi čas porodu a mám bohužel dojem, že i přestože jsme je o příjezdu informovali dopředu, nebyli na nás vůbec připraveni, a ještě mi po dobu hospitalizace dávali dostatečně najevo, že jsme přijeli pozdě. Daniel dostal dávku adrenalinu, aby se mohl vrátit zpět do života a povedlo se. Poté nám ho převezli do Prahy na RES oddělení do Podolí. Byl zachráněn život a my netušili, jaký ten život vlastně mít bude. A vlastě nikdo nevěděl, nebo se nám to neodvážil říct, ve strachu "a co když ne". Novopečený tatínek vzal s sebou babičky a společně jeli do Prahy se na našeho syna podívat. Ani tatínek totiž našeho Danielka neviděl. Bohužel byl zákaz návštěv, a tak se mohl podívat pouze tatínek a na konci návštěvy našeho syna vyfotografovat. Moje maminka mi pak vyprávěla, že když se manžel vrátil z oddělení, byl celý rozzářený a povídá "Ten je celej Vendulka". Poté se vydali za mnou, ale právě kvůli stejnému zákazu návštěv mohl pouze manžel a s oběma Danečkovo babičkami jsme si zavolali přes videohovor. Když jsem viděla své malé miminko na fotce, hrozně mě to rozplakalo. Byl tak krásný a přitom smutný pohled na všechny ty hadičky okolo a bledou pleť. Moc informací jsme zatím neměli, ale když jsem slyšela od manžela, že si prodělal tu nejtěžší formu hypoxie, najednou mě zabolelo u srdce a vyhrkla jsem ze sebe vodopád slz. 

Ohledně kojení jsem nedostala snad žádné informace. Pouze manžel mi sdělil z Pražské nemocnice, že nejspíš vůbec kojit nebudu. Daniel neměl sací reflex. Potřebovala jsem ale alespoň trochu informací o odsávání. Bohužel to dopadlo tak, že mi sestra podala návod od mé vlastní odsávačky, a protože jí končí už směna, tak si to mám přečíst a zkoušet. Nedostala jsem informace ani jak mohu uchovávat odsáté mléko, které by přece mohl Daneček dostávat. Přestože jsem se každou chvíli ptala na nějaké informace, vše nakonec dopadlo tak, že jsem odsáté mléko vylévala a neměla možnost ani odsávačku sterilizovat, natož mléko uchovávat. Bylo to frustrující. Po 5 dnech mě konečně pustili a já se mohla vydat s manželem do Prahy se poprvé podívat na naše krásné miminko v inkubátoru. Nebudu lhát, slzy jsem v očích sice neměla i když by se to v takové situaci asi očekávalo. Bylo těžké v bolestech dojít až k inkubátoru, vidět všechny ty přístroje a vstřebat spousty špatných informací. Vlastně v tu chvíli zas tak špatné nebyly a stále nám bylo řečeno, že se neví, co bude dál, jak se bude dál vyvíjet, že v tuhle chvíli se velice dobře zlepšuje a nám to dávalo naději, že bude přece všechno v pořádku. Nedocházelo nám, co vše by to mohlo znamenat, prostě jsme věřili, že to teď zvládne a bude to dobré. Poprvé jsem tak mohla si sáhnout na malou ručičku mého malého miminka přes okénko v inkubátoru.  

Druhý den od mé první návštěvy jsme zavolali na nové informace o Danečkovi a sestra nám sdělila, že byl náš syn vybrán jako nejšikovnější miminko a přeložili ho na JIP. To nám udělalo velkou radost. Další den, jen co jsme přišli za Danečkem k inkubátoru nám sestra nabídla klokánkování. Poprvé jsem tak měla v náruči své miminko a přesně v tu chvíli jsem plakala jako želva.

týden na to už byl Daneček přeložen na lůžkové oddělení, kde jsem mohla být hospitalizovaná s ním. Ihned jsem nastoupila do nemocnice v Podolí a učila se o něj postarat. Dostával utlumovací léky, tak kromě přebalování vlastně celou dobu spal. Zákaz návštěv stále trval po celé 3 týdny mé hospitalizace a maminky mezi sebou se navzájem štítili se jen podívat, natož seznamovat. Snad jen díky sestřičkám a Centra Provázení jsem se tam psychicky nějak zvládala udržet. Daniel stále neměl sací reflex a dostával mé odsáté mléko přes sondu do žaludku. Míval takové zvláštní cuky hlavičkou a ručičkama, které vypadalo někdy dost děsivě. Cvičili jsme Vojtovu metodu, a když už jsme tam strávili 2 týdny rozhodla doktorka, že mě naučí sondu vyměňovat abychom mohli jít domů a nebyli v nemocnici jen kvůli krmení. Hned druhý den, co jsem se učila sondovat, jsem měla najednou dojem, že Daneček začíná sát, a tak jsme společně se sestrou vyzkoušeli dát mlíčko přes savičku. Vypil nám dokonce 10ml poté 20ml a druhý den už s přehledem vypil celou svou dávku 50ml. Byl to neuvěřitelný pokrok a pro nás velmi důležitý milník v životě.  

Konečně po 3 týdnech v Podolí si nás tatínek mohl odvézt domů a první měsíc života našeho broučka jsme oslavili první procházkou v kočárku. 

Přejít na další článek