A tak začala naše cesta k miminku a plánovaného těhotenství. Konečně jsem měla za sebou hormonální léčbu a měla jsem očekávat svou první menstruaci po půlroční pauze. Jenže dlouho se nic nedělo a po měsíci a půl dlouhém čekání mi najednou vyšel pozitivní těhotenský test. Měla jsem obrovskou radost a objednala jsem se na svou první kontrolu s miminkem, která nás čekala o měsíc později. Byl to zvláštní nepopsatelný pocit. Netušila jsem co mě čeká a nebyla si jistá, zda jsem vůbec na to připravená. Přesto jsem měla pocit naplnění a těšila se na rodinu.
Osud měl ale jiný plán. Cítila jsem malé bolení podbřišku a měla jsem zvláštní špatný pocit. Radost z těhotenství mi nebyla moc dlouho dopřána. Začala jsem krvácet a ještě ten večer jsem jela do nemocnice. Zjistilo se, že jsem v 7 týdnu těhotenství a mému miminku netlouklo srdce. Bylo to zamlklé těhotenství. Podstoupila jsem čištění dělohy a během chvilky jsem se probudila opět z narkózy bez svého miminka v bříšku. Najednou, jako kdyby tam nikdy nebylo. Žádné bolesti, jen jsem se musela vzpamatovávat z uspání. Neupínala jsem se tak brzy na své těhotenství, ale i přesto na to nikdy nezapomenu. Žena si musí projít těžkou cestou ke své vytoužené rodině. Proč se o té cestě nemluví? Vidíme už jen šťastné budoucí maminky s bříšky, ale mlčíme o tom, čím jsme si museli projít. Každá druhá žena si prošla potratem a bohužel ten můj byl oproti některým jen slabý čaj. Pokud nás to trápí, svěřte se! Pokud nás to dusí uvnitř, mluvte o tom nahlas a nestyďme se za to. Je až neuvěřitelné čím si žena musí někdy projít, aby mohla mít svou rodinu. Endometrióza dokáže napáchat v těle opravdu velkou paseku a každý příběh s tím spojený je neskutečně silný, plný bolesti, ale i štěstí. Ještě ten rok v mých 23 letech se nám splnilo napodruhé naše štěstí, které už má svůj vlastní příběh.